Půl království za svobodu

29. ledna 2011 v 20:15
Těším se na léto. Těším se, až si lehnu na trávu vedle Ruby a otevřu Sinuheta. Těším se, až se svalím na pole, zapálím si slimku a budu poslouchat Bítlsáky. Těším se, až si sednu na větev svého stromu a namočím si nohy do potoka. Těším se, až si omotám ručník okolo mokrého těla a do  obličeje mě budou pálit poslední paprsky zapadajícího slunce. Těším se až si budu bosky chodit pro rajčata, těším se, až budu ležet ve své posteli v podkroví, čelo opřené o studenou zeď a poslouchájíc kvákot žab budu usínat. Šíleně, šíleně se těším na chalupu.

 Je to divné, zprvu jsem to tam nenáviděla. Každý pátek tam, každou neděli zpátky. Žádný internet, žádní kamarádi, žádné kino, žádné obchody. Dnes je to snad poprvé co se mi opravdu stýská. Myslete si, že jsem magor, ale přijde mi, že jedině tam, můžu být sama sebou. Jen tam mě nikdo nesoudí, jen tam nemám žádné starosti. Jen tam jsem šťastná.
Neexistuje tam nikdo, kdo by mě mohl zklamat, nikdo kdo by mi ublížil. Ne už nechci žádné přátele. Mám pokrk přetvářky.
Jsem samotář. Odjakživa. Nejsem schopna vyjít s jinými lidmi. Blbost. Jsem schopna vyjít s lidmi, ale nejsem schopna navázání pevného vztahu, resp. dlouhodobě
  fungujícího vztahu. Ne, podle mě zato nikdo nemůže, podle mě jsem prostě moc citlivá.
Jo, bolí mě když mi někdo, koho mám ráda řekne že si pořád jen ztěžuju. Jo, bolí mě když mi osoba, kterou mám ráda potom, co se jí svěřím, že někoho miluju řekne, že nemá čas to řešit, ať napíšu někomu jinýmu. Jo, bolí mě, když mi osoba kterou mám ze všech lidí nejradši do xichtu řekne, že její nejlepší přítel je někdo jinej a kurva jo, bolí mě, když mi osoba, kterou mám ráda řekne, že mi některý věci nikdy nedokáže říct, že ji stejně nikdy nepochopím. Jsem cíťa, zabijte mě.

Potřebuju zmizet, utéct od všech těch skvělých kamarádů, kteří mě jen využívají.  Potřebuju křídla, potřebuju uletět.                                   
Možná by stačila i flaška vodky....

Ipolit                                                                
 

Prodám mandle, máte někdo zájem?

27. ledna 2011 v 14:20

Ahoj. Ano, stále ještě žiju, spíš  přežívám. Několik posledních dnů jsem hlavně spala, na blog jsem neměla myšlenky.
Co se týče toho, jak se mám, je to špatný. Mám hnisavou angínu a beru antibiotika. Když jsem v pondělí vstala a zjistila, že mám 37,9, musela jsem se přeměřavat ještě čtyřikrát. Bylo mi úplně fajn. V úterý už mi praskala hlava a ve středu se mi mandle proměnily ve dva kopačáky. Jsem opravdu nadšená, do školy můžu až za čtrnáct dní, to znamená cca. 12 písemek, které budu muset dopisovat. Nesnáším angínu.
 Kromě tuny učení, kterou na mě profesoří navalí hned, jak přijdu, si taky nemůžu jít pro vysvědčení. Né, že by mi to vadilo, ale chtěla jsem toho náležitě využít a něco z toho vyznamenání vytěžit u babiček. Co už...
Další bezva věc je, že nebudu moc jít o víkendu pít. Nebyla jsem nikde minimálně měsíc a tak jsem se docela hodně (ještě víc) těšila. Ne, nejsem alkoholik, přežiju to ale... poslední dobou bych se prostě  potřebovala opít. 
Tím jsem vyčerpala veškeré nápady na můj článek. Napíšu něco chtyřejšího až nebudu tak nadopovaná práškama.
 Jo a kdyby ste znali nějakej fajn film, udělali byste mi vélikou radost.
 Jo podruhé, proč mi sakra nejdou dávat do článku písničky?



Ipolit
obrázek je z dA od Smultrontott




Lidé kouří nikoli proto, že chtějí kouřit, ale protože nemohou přestat.

22. ledna 2011 v 10:17
Dobré ráno vinšuji!
Všechno je úplně nahovno.

V noci se mi zdál děsivý sen, že si K začal s obří, chodící cigaretou. Úžasné, doteď se mi zdálo jen o jednom nebo o druhém, můj mozek ale našel "příjemný" kompromis.

Nesnáším to. Nesnáším ten pocit když chodím okolo trafiky, ten psí pohled o kterém vím, že ho po nich vrhám. Bože, jak ráda bych si zapálila.
Cigarety jsou svinstvo. Škodí zdraví, stojí moc peněz, smrdí, blablabla. Proč mi sakra ani jedno nevadí? 
Nevím proč sem začala. Vlastně jo, vím. Protože jsem byla blbá aha, aha. Tenkrát mi to ale příšlo jako supr nápad, zapálit si když se cítím na dně, když mám chuť přemýšlet. Pomáhalo mi to, hrozně moc. Když jsem začala, neměla jsem vlastně kromě cigaret nic. Všechno bylo moc špatně, svět byl naruby. Ne, teď to není lepší ale... nějak jsem se to naučila zvládat bez nich. kecám, nenaučila.
A nejlepší na tom je, že podvědomně vlastně vůbec nechci skončit. Nevadí mi na tom vůbec nic, neexistje žádná motivace. Ale oni říkájí, že je to špatný a já je poslouchám. Je těžké to popsat.

Co se týče víkendu, myslím, že ho strávím v posteli. Myslím, že mám angínu, ale nemám odvahu se změřit, protože pak bych v té posteli musela zůstat a v tom případě bych šla radši někam trajdat.
NEposlouchejte mě, mám teplotu a nesnáším sloveso muset. 

Obrázek je z dA od Freeq22,
autor citátu v nadpisu je neznámý


Ipolit
 


Konec dobrý...

20. ledna 2011 v 13:08
Ahoj, ahoj, ahoj.
Vídite to? Píšu už druhý článek! :D
Je divný tu teď sedět a přemýšlet, jak mám začít, přijde mi,že jsem úplně zapomněla jak to na blogu chodí. Takže mě prosím omluvte a držte mi palce, ať se do toho zase brzo dostanu ;)

Včera jsem se byla se setřenkou podívat na našeho nového bratránka. Narodil se v pondělí odpoledne a já už se nemohla dočkat až ho konečně uvidím. Je to jistý, je náš. Tak krásný dítě nemůže patřit do jiné rodiny :D
 Tahle návštěva ve mě vyvolala zvláštní pocity, nebo spíš pudy. Je to divné, nikdy dřív jsem po dítěti ani na okamžik nezatoužila, vždycky to pro mě byla spíš jedna z obálek v kartotéce Budoucnost, na kterou mám dost času. Ale když jsem viděla ten pohled, jakým se na ten malý uzlíček  dívala moje teta, když jsem pozorovala jak střílí pohledem po jeho postýlce pokaždé, když se  pohne, najednou mi to všechno nějak došlo. A navíc, byl tak dokonalý...

Co se týče školy, známky už jsou prakticky uzavřené. Jedna z výhod i nevýhod našeho gymplu  je, že tenhle poslední týden před uzavřením klasifikce už  se prakticky jen flákáme, protože naši "starostliví" profesoři nám narvali pololetní písemky už zkraje ledna. Prý "abychom toho pak neměli tolik". Jsou to zlatíčka...
 Já sama už mám jasno ve všech známkách kromě dějepisu a fyziky. Asi se radší nechám překvapit :D Překvapila mě dvojka z francoužtiny, se kterou už jsem se skoro rozloučila a naštvala mě dvojka z biologie, kterou jsem dostala, protože nejsem blondýna, jako moje usměvavá, hloupá spolužačka, se stejnýma známkama, ale lepším výsledkem na vysvědčení. Štve mě to docela dost, ne ta dvojka, ale ta nespravedlnost. Do bižuli už se neučím...
Ve třídě je nás polovina, všichni jsou nemocní. Jsem ráda, protože díky tomu se opravdu celý týden flákám. V této polovině patří i J, která má anginu a přijde nejdřív za týden. Měla jsem za ní dneska jít, ale nejspíš chce mít klid, tak se to odkládá na neurčito. Chybí mi, neviděla jsem ji od pátku. Přijde mi to jako věčnost. P dneska taky slušně chrchlala, jestli lehne i ona, asi začnu simulovat :D Do té hnusné školy stejně chodím jen kvůli nim.

No, asi už to ukončím, myslím, že stejně nikdo nedočte do konce, asi jsem vás tímhle článkem moc neuchvátila :D Když já měla  hroznou chuť napsat něco o mém nudném životě... :)


Ipolit


La folie de ma vie

18. ledna 2011 v 15:55

Zdravím.
Z nějakého neznámého chvilkového popudu jsem se rozhodla vrátit se na blog. Štve mě, kolik z vás si stihlo za ten rok zrušit blogy, milovala jsem ty články. Znáte ten pocit, když dočtete opravdu dobrou knížku a cítíte se, jakoby vám někdo umřel? Nemáte chuť načínat knihu jinou (ze stejného důvodu, jako si nekoupíte nového psa hned co zakopete starého) a připadá vám, jakoby všechno najeddnou bylo jiné. Tak právě v takových chvílích, plna divných pocitů, čtu tyhle vaše články. Jasně že to nevíte, nepíšu komentáře, koho zajímají moje hloupý kecy? Ale teď jsem se rozhodla s tím zase začít a kromě toho- tramtadadá... napsat další první článek. Tenhle blog jsem totiž založila už asi před půlrokem, ve stejně podivné a dětinsky nadšené náladě "Budu mít zase blog" Tak teda Allez allez!


Kam dál